Running is a gift

Krásný pátek všem!

Minule jsem psala o svých opakovaných běžeckých začátcích, které už jsou úspěšně za mnou, a běžet 30min vkuse je dnes pro mě spíše taková rozcvička, nežli boj s vlastními emocemi a fyzičkou. Díkybohu :). Nyní přede mnou stojí jiné výzvy - již zmiňovaný trénink kopců, trénink intervalů (do kterého se mi chce asi nejmíň, ale o to víc si uvědomuju jeho důležitost), půlmaraton a tak dále a tak dále..

O mé tak trochu 'úchylce' na diáře (a všechny věci v papírnictví  :D) už asi víte. Proto asi nemusím moc popisovat, jak mé nadšení do běhání x-krát vzrostlo, když jsem si pořídila parťáka - Garmina. Zpočátku jsem koketovala s myšlenkou pořídit si nový telefon a běhat s ním (ano, neměla jsem smartphone do svých 22 let - a věřte tomu nebo ne, zvládla jsem to i bez něj!). Naštěstí mě myšlenka nového telefonu rychle opustila a já si šla hrdě koupit svůj první sporttester. Na pobočku Garmin na Evropské nedám nikdy dopustit. I přestože jim tam přišla mladá holka, která sice měla parametry sportovních hodinek nastudované, ale i tak chtěla poradit, tak se ke mně chovali vice než vstřícně a dodnes, když tam přijdu s nějakou prosbou či reklamací, tak jejich zákaznický servis řadím k těm nejlepším, s jakými jsem se doposud setkala (což se ovšem nedá říct o společnosti Leo Express, ale to tady teď nebudu vytahovat, protože článek je myšlen pozitivně a feedback na tuto vlakovou společnost mám jen a pouze negativní..). Tudíž jsem si pořídila kámoše Garmina, který mi po každé činnosti dává informace o uběhnuté/ušlé vzdálenosti, rychlosti, tepové frekvenci a další srandy. A mít svůj online diář o běžeckých aktivitách?! - to byl můj sen! :)) 

Díky Garminu jsem začala více zkoumat své výsledky a posunovat se dál, až mi to dalo kuráž přihlásit se na svůj první oficiální závod - We Run Prague 2013. Tou dobou jsem pracovala v Kofole a společně s kolegy jsme v rámci sponzoringu běželi za pramenitou vodu Rajec (ano, Rajec patří Kofole, pokud jste to netušili :). Akce to byla hezká, ale spíše se jednalo o happening nežli o závod - proto ani časové výsledky nelze moc brát vážně. Každopádně to pro mě byl další zlomový moment - první závod - CHECK! :)

No a pak to přišlo, večer jsme měli doma kolaudačku a další ráno (ne, nebyla to těžká rána opilcova ;), ale spíše lehká rána běžcova) jsme do toho se ségrou praštily a zaregistrovaly se na pražský půlmaraton 2014. A pak jsem na měsíc odjela pryč :D ..

Návrat z dovolené byl těžký - nová škola, nová pravidla, zpátky do kofoláckeho koloběhu a tak.. Podzimnímu běhání to upřímně moc nepřálo a já naši dubnovou výzvu moc neřešila .. Do ledna. První leden. Žádná předsevzetí. Činy. Vyběhla jsem a běhala poctivě cca 170km/měsíc. Trénink nabral na obrátkách a já si do svého prvního půlmaraton vážně věřila, kdyby.. Dva týdny před závodem mě skolila má první nemoc za celou zimu :(. V lékárně jsem nechala nekřesťanské peníze, pila dva litry zázvorového čaje denně a stále nic nepomáhalo. Velká sobota byla za rohem a já stále v posteli. Bylo to špatné. Díkybohu jsem se ve středu zmátořila a popadla štěstí za pačesy. V pátek jsem se šla lehce proběhnout, akorát ono to lehce fakt nešlo. Můj plánovaný trénink, má vize zaběhnout si půlmaraton pod 2 hod byla ta tam. A věděla jsem, že zítřejším cílem bude vůbec doběhnout.

Sobotní ranní atmosféra je pro nesportovce těžce popsatelná. Ty pocity, které se ve vás mísí, první půlmaraton před vámi, co čekat? Miloš psal hodně článků na toto téma, ale přeci jen, každý si to prožívá s dávkou osobitých emocí, které predikovat nelze. Už jen ten pocit, kdy stojíte u Rudolfina a sledujete všechno to dění kolem - tisíce běžců, všichni máte stejný cíl - sice s rozdílnou vidinou času, ale všichni si chcete ten závod užít a na konci proběhnout bránou a zažít ten hrdinský pocit, který vás málokdy v životě potká. V práci? Ve škole? To asi těžko.. Ten neopakovatelný pocit běžet v davu, slyšet Smetanovu Vltavu a užívat si skandování fanoušků a rodinných příslušníků, které je opravdu jenom a jenom vaše (a dalších desíti tisíc běžců)..
Celý závod je jedinečný a neopakovatelný. My jsme letos měli štěstí na počasí, které bylo pro běžce naprosto ideální. Se ségrou jsme se držely spolu do nějakého 15. kilometru, kdy se rozhodla mi ukázat svůj zadek, a dát mi o cca 3 min nafrak. Svůj závod jsem nakonec skončila s časem 2:11:09 - nic závratného (ano, i nový světový maratonský rekord je rychlejší), ale já jsem byla šťastná. Závod jsem dokončila a dostala na krk snad svou první medaili v životě. O medailích to ale není - je to o tom, že jsem sama sobě dokázala, že když člověk opravdu něco chce a vytrvale si za tím jde, ono to nakonec vážně funguje! Před 4 lety by mě snad ani nenapadlo, ze uběhnu 21 kilometrů a navíc mě to bude bavit.. Je to zvláštní pocit srovnávat se s někým, kým člověk byl předtím než objevil něco, co mu změnilo život, pohled na svět a vlastně i přístup ke všemu (a teď nemluvím pouze o běhání - co takhle přátelé, práce, cestování a jiné koníčky? Není nic krásnějšího než vědět, ze to, co děláte vás baví, že ti, které máte kolem sebe vás baví a pokud vás i motivují.. No řekněte, existuje lepší kombinace?!)

Tolik asi dnes k mým prvním běžeckým závodům. Jaké jsou vaše pocity ze závodů? A co si na nich nejvíce užíváte? Prostředí? Emoce? Boj s vlastní myslí a tělem? Nebo úplně něco jiného?

i.