čtvrtek 4. prosince 2014

Enjoy the little things

Krásný den vám všem :).

Nečekaná informace - druhého prosince v Praze napadly tři milimetry sněhu a televizní noviny hned měly čím vyplnit půlku své relace. Jaké překvapení. Nikoho nezajímá, že prvního prosince byla námraza všude v republice kromě Prahy. Ale v úterý v Praze nasněžilo a nevyjely tramvaje a je potřeba říct to celému světu..
Jak vypadalo mé úterní ráno? Vcelku normálně - budík na šestou (dobrá, to není úplně standardní, ale tentokrát jsem si o hodinu přivstala), snídaně, Snapchat prvního sněhu v Praze Brazilcům (oni jsou hrozně šťastní, když vidí sníh - mluvím o těch z Amazonie, logicky) a cesta na tramvaj - přesně za 20 min jsem byla objednaná u ortopeda.. "Slečno, my dneska jen tak nevyjedem, včera jsme zamrzli a stojíme tady celou noc" hlásil mi řidič už z dálky, když viděl, že se chystám přebíhat cestu na nástupní můstek. Pak jsem se podívala před sebe a vidím červeného hada přibližně desíti tramvají, který se vine až k Želivskému. "Ale jezdí náhradní doprava, autobus X5 každých dvacet minut"  "Dvacet? O půl osmé ráno? Aha..." Zachumlala jsem se do svého šálku a vyrazila směr Želivského, v naději, že tam snad už bude normální spoj. Nebyl. Nutno podotknout, že jsem měla samozřejmě sukni na základě naší týdenní výzvy s Lucií. Dopadlo to tak, že jsem si dala ranní rozcvičku, krásné čtyři kilometry k doktorovi pěšky. Očividně tak dopadla většina pacientů, jelikož půl hodiny po mé objednané hodině zde seděl jen jeden pán. Díkybohu je ordinace kousek od školy, tudíž na cvičení jsem dorazila včas
Do práce jsem si dala další tři kilometry chůze skrze centrum Prahy. A to bylo boží! Ticho. Žádné cinkání tramvají, které z duše nenávidím. Někteří lidé po cestě proklínali zimu společně s dopravním podnikem, ale těch bylo pramálo. Dokonce mi přišlo, že většina kolemjdoucích si chůzi užívala. Ostatně, kdy jindy máte příležitost projít se centrem, v tichu? Moc často ne, protože většinou v těch uzvoněných tramvajích sedíte. Teď, pokud jste se nechtěli mačkat v metru, na které se údajně stály fronty, tak jste se prošli a měnili si úsměvy s okolním světem. Byl to balzám na duši. :)
A tak jsem si uvědomila, jak málo stačí člověku ke štěstí. Radovat se z maličkostí. Nebýt stále nafouklý a nepříjemný na sebe i na celý svět okolo.

V úterý jsem si ušla přibližně deset kilometrů, jenom proto, abych se dostala k doktorovi, do školy a do práce. A po celém tom ulítaném dni jsem přišla domů, převlékla se a šla běhat. Nebyla ledovka. Vzala jsem si čelovku (tu, kterou jsem naposled použila v Amazonii - takže jsem pocítila krajně sentimentální atmosféru, když jsem ji nasazovala na hlavu), rukavice, kuklu a vyběhla jsem. Jsem ráda, že můžu opět běhat - sice pomaleji než šnek Lojza, kterého jsem chovala na zahradě, když pršelo (se sluníčkem pak záhadně zase zmizel), ale běžím. A to mi dělá radost.


Stejně tak, jako když za vámi přijede váš kluk, aby po roce zase něco ukuchtil. Sklidil všechny chvály, jaké je jeho veledílo vynikající (protože vážně bylo) a to mu vystačí na další rok, než se zase objeví s nákupem ve dveřích.




A k tomu všemu mi v pondělí přišly dvě zásilky. Jedna od Holek ve formě, se kterými jsem vyhrála jejich soutěž. Ale to důležitější bylo pod tímto balíčkem. Dopis. Ručně psaný, který jsem nedostala krásných deset let. Kdybyste mě viděli, jak jsem se culila při rozbalování a čtení tohoto psaní, tak si řeknete, že jsem divná. Ne, nejsem. Ale dělají mi radost prosté věci, jako například dopis ve schránce - který vlastně dnes již není prostý, protože jej téměř nikdo nepíše. Ale moje Lucie ano! (Ale zase se musím pochlubit, že já ji dopis z Brazílie taky napsala :))..


A o tom to je! Každý den najít maličkost, která nám udělá den veselejší a radostnější. Ať už je to ticho ve městě bez tramvají či otevření schránky, kde mezi letáky najdete rukou psaný dopis. A jde to, i když je zima, pod mrakem a sluníčko v nedohlednu. To mi věřte. :-)
i.






Žádné komentáře:

Okomentovat