Čaj a .. čaj!

V Hattonu jsme si našli ubytování mezi čajovými plantážemi. Dali si pozdní oběd a zmohli se jen na asi 5km procházku kolem Castlereighského jezera. Sledovat místní sběračky čaje je neskutečně uklidňující záležitost.. do té chvíle než vám Honza začne říkat příběhy z tématu „Srílanská velká čtyřka.“ U sběraček čaje začal o kobře indické, která je zde posvátná, a tak je místní nezabíjejí. Kobry indické žijí nejčastěji zrovna mezi čajovými keříky, a tak sběračky, které chodí bosky, jsou nejčastějšími obětmi kobřích kousnutí. Uklidňující pozorování sběraček končí.

Z Hattonu jsme se vydali autobusem do osady Dalhousie, která leží na úpatí Adamovy hory (2243 m). Cesta je zážitkem samým o sobě – autobus stoupá podél kopců nahoru, řidič, řekněme sebejistě, točí volantem a vy se u každé druhé zatáčky modlíte, že ji vybere, a že zpoza hory nevyjede autobus. Co říct, je to napínavá jízda, za kterou byste v zábavních parcích platili nekřesťanské vstupné.

Dalhousie je jedna velká osada uprostřed kopců posázených (překvapivě) čajovými keříky. Co chybí? Čaj, čerstvý džus z papáji a můžete si přemýšlet, jak je asi doma s 30 čísly sněhu (upřímně, nejde to, protože jste najednou v letním modu, takže věci jako sníh a zima váš mozek nepřijímá). Po krátkém posezení u konvičky černého cejlonského čaje, nás čekala další odpolední procházka čajovými plantážemi. Věřte, že takových panoramat nebudete mít nikdy dost. Tentokrát Honzík s příběhy z kruhu Velké čtyřky mlčí a my můžeme nasávat atmosféru a sbírat síly na zítřejší ranní výstup na Adamovu horu.

Budík ve 2hod ráno není příjemná věc ani v Praze, ani na Moravě a už vůbec ne na dovolené. Ale tady aspoň víte, že se budíte za dobrodružstvím, protože vás následující dvě hodiny čeká výstup 5 400 schodů do 2 tisíc metrů. Paráda! Šup ven z postele. Je až neuvěřitelné, že i ve dvě ráno jsou místní stánky s jídlem a čepicemi (!) otevřené. Všude tma, ticho, slyšíte jen hudbu linoucí se ze stánků. Vycházíte sami, ale čím jste blíže úpatí, tím více turistů potkáváte. Stále je tma a před sebou vidíte jen malá světýlka, která lemují schody. Připadáte si jak na křížové cestě J. No, v průvodci psali, vyjděte ve 2 hod ráno, abyste stihli východ slunce. Poslechli jsme, jen jsme asi nešli průměrným tempem (což nám mělo být jasné už v polovině trasy, kdy jsme všechny předbíhali, ale nás nikdo), a tak jsme na vrchol došli dvě hodiny před východem slunce. Nahoře nás kromě neskutečné zimy a studeného větru čekalo překvapení v podobě asi tak padesáti poutníků, kteří zde spali a vzbudili se těsně před východem slunce. 

Ten byl krásný, měli jsme to štěstí a viděli i stín Adamovy hory, který na protilehlé straně pohoří vytváří magický trojúhelník. Za pár minut ale slunce vešlo do oblak a tak bylo po stínu a my rychle vyrazili na cestu dolů, protože jít v zástupu 300 lidí je asi jako běhat 20. prosince v nákupním centru. 5 400 schodů jsme doslova seběhli (a že nám to další 4 dny lýtka dávala pořádně znát!) a hned po sprše a snídani jsme nasedli na pekelný autobus a jeli zpátky do Hattonu na vlakové nádraží, kde nám za 15 min po příjezdu jel vlak.

Další trasa vedla z Hattonu do Haputale. A jestli jsem doposud někde psala, že jízda vlakem byla kouzelná, tak věřte, že určitě nebyla kouzelnější než tato. Jeli jsme opět mezi čajovými plantážemi, ale skrze náhorní plošiny, takže zde byla i obydlí místních a jejich políčka. A pak náš vlak začal opět šplhat a jeli jsme ve 2 tisících metrech nad mořem. Tento úsek je nejvýše položená vlaková trať v zemi. Pokud přemýšlíte, zda jet.. Jeďte. Vážně to stojí za to! My z tohoto expressu vystoupili v 1700 m.n.m ve stanici Haputale, kde jsme se opět na jeden den zdrželi – navštívili jsme čajovou továrnu v Dambantenne, kterou v 19. století založil Sir Thomas Lipton. Byli jsme doslova v nebi. Mezi námi už totiž pluly mraky.

A kam jsme se vydali z Haputale? Na jih. Čekal na nás národní park Yala a v něm rozzuřený slon, který se už těšil na naši svačinu …