M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 1.

Při přejezdu vidíme, jak nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú, ale na trati je sucho...  

(Týmové foto ve slušivých Dare2b barvách :)

Pár tréninkových intervalových běhů, několik parních letních výběhů a po Lednici přišel na řadu další běžecký „pretek.“ Štafetový závod Od Tatier k Dunaju a mé druhé týmové působení v mrcina týmu. J Ani se mi nechtělo věřit, že už je to přes 3 měsíce, kdy jsme společně s klukama běželi Vltava Run (právě českou obdobu závodu Od Tatier k Dunaju). A protože už se všem stýskalo, bylo potřeba obnovit MRCINA team spirit…

V pátek jsme se všichni sjeli v tradiční tatranské Kolibě, kde jsme si dopřáli poctivé slovenské jídlo (čti halušky) a doplnili tak sacharidy na další den. Chlapci to pak spláchli hruškou a mohli jsme vyrazit na ubytování.

Byl by to nudný příběh, kdyby už na začátku neměl zápletku.. Na horské chatě, kde jsme měli zaplacené ubytování na jednu noc, jsme se potkali s českým týmem, který zde také přijel na závod a shodou okolností to byl tým mé kamarádky (ahoj Hani J ). Pointa byla v tom, že jsme ubytování měli rezervované, ale pan majitel si nedal stopku na Bookingu, a tak ubytoval i je. Nakonec jsme se ale na tu jednu noc všichni zmístili a krize byla zažehnána J.   

Jak jsem již psala, Vltava Run jsme si všichni užili a očividně jsme nadchli i další martinusáky, jelikož na start závodu Od Tatier k Dunaju se postavily dva rovnocenné MRCINA týmy – tým #hlavneprezabavu a #hlavnenapohodu . Byla to pořádná výzva. Výhoda dvou týmů bylo nejen vzájemné hecování, ale také potkávání se na jednotlivých předávkách a kopec zábavy. J

14:19 – já a Juraj se řadíme na startovní čáru společně s dalšími 6 závodníky. Jsem příjemně nervózní. Uvědomuju si, že na mě tým sází a pokud doběhnu špatně, časový rozdíl u prvního běžce bude vždy vidět a potáhne se s týmem až do cíle.. 

3, 2, 1, … 14:20 …  START! Rozbíháme se, rozdávám úsměvy, mávám – po této chvíli už mé běžecké fotky jsou na hranici publikovatelnosti J. Sluníčko krásně svítí a my vbíháme na cestu a čeká nás 8 km padák dolů z horského střediska Jasná..

14:22 - Juraj mi mizí za zatáčkou a já zpomaluju. Kopec sice vyzývá ke sprintům dolů, ale Garminy ukazující pace 3:50 mě krotí a já si uvědomuju, že s takovou bych daleko nedoběhla. Zpomaluju na pace 4:35 a z ničeho nic na mě začíná kapat. Fajn, aspoň nebude takové dusno a trošku bude mrholit.

14:25 - Hrom. Slejvák. Boty mokré skrz na skrz. Funkční triko saje (ne ovšem pot, nýbrž déšť). Kraťasy se mi lepí na stehna (přesně ten pocit, co nejvíc nenávidím) a auta v protisměru neuhýbají. Běžím spontánně vzniklým potůčkem při krajnici a nasávám ten voňavý čerstvý vzduch. Další hrom. Jen ty blesky nikde. Nevadí, tak aspoň mám premiéru v totálním lijáku jako nikdy předtím J. 

Sbíhám kopec a vidím sanitku. Nějaký běžec to očividně nezvládl, mě ovšem čekají ještě 2 kilometry do první předávky. Déšť zůstává v kopcích a já nabíhám na rovinku mezi poli. Vzduch je neskutečně dusný a horký a já si po tom osmikilometrovém padáku připadám, že stojím na místě. Jediné, co mi teď běží hlavou, jsou řeči o posledním kilometru, který je prý do kopce. Jsem naprosto mokrá, v botech mi čvachtá a já zabočuju a proti mně se vynořuje MRCINA auto a v něm splavený Juraj. 

(viděli jste někdy zoufalejší výraz? :-))

Ok, tak musím trochu přidat, aby propast mezi týmy nebyla na začátku tak velká. Kopec na konci je echt nepříjemný, ale já už na předávce vidím sprinťáka Šula, který je připraven na převzetí štafetového kolíku. Tak, a první úsek je za mnou, není čas na protažení a převlečení se, protože Šulo je na trati, a to znamená s větrem o závod rychle na další předávku, abychom ho tam vůbec stihli.

Při přejezdu vidíme, jak nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú, ale na trati je sucho.  

Takový byl náš start. Po týdnech naprostého parna jak v Česku, tak na Slovensku, nám během závodu přišly naproti hromy a blesky. Neříkám, že to je špatné, ale ta představa, že mám už jen jedny suché boty a jeden suchý běžecký komplet mě trochu znervózňuje, tím víc, když vím, že ještě dvakrát vyběhnu. A co vám budu povídat, sedět v autě v mokrém, a v kufru „sušit“ mokré taky není moc velká radost. Ale jak řekl Dušan „takovýto team spirit jinde nezažiješ. A kdybys sama vyběhla v Praze a začalo lít, tak to určitě otočíš domů a na běh se vyprdneš. Tady víš, že na tebe na předávce čeká dalších 11 parťáků a prostě to nevzdáš.“ A má jednoznačnou pravdu. Další závod je tady a hlavní je si ho užít #hlavneprezabavu a #hlavnenapohodu !

(pokračování příště...)
A nezapomeňte nás sledovat na Facebooku! :-) 

(podle výrazu snáze poznáte, kdo své Garminy vypíná a kdo zapíná :-))