M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 2.

Slyším jen své kroky a sem tam zvuk blížícího se medvěda...

Šulo dobíhá na předávku ve chvíli, kdy jiní mají za sebou první šestinu úseku (rozuměj, že tento ďábel byl na všech úsecích, které běžel, ze všech 200 týmů vždy nejrychlejší!!! ).


Žijeme v domnění, že ten nejhorší slejvák nás oklikou minul (ehm, mě a Juraje zrovna ne, ale někdo tou černou labutí být musí, žejo ). Ve chvíli, kdy vybíhá Maťo, trochu poprchává, ale po pár metrech déšť ustává. Nejtěžší úsek je před námi, táhlý stoupák - pro Maťa eňo ňuňo, pro Mahlavečka z druhého týmu to je naopak trest za všechno - i za to, co nikdy neudělal. Ani jeden z nich, ani nikdo z nás v autě však netuší to překvápko, co nás na cestě teprve čeká ... přívalová povodeň. Cesta před námi mizí pod spontánně vzniklým potokem, sem tam shrnuté šutry z cesty a spousta větví, bahna a vody.


V tuto chvíli mi byl svěřen foťák, vylézám z auta a jdu celou situaci zdokumentovat a zároveň zablokovat všechna další týmová auta, která jedou za námi :) Díky bohu za Mrcináckou Dare2b bundu (nejenom, že v šatníku mám první zelený kousek, ale taky jsem díky ní nezmokla a v největším luxusu si užívala přeskakování potoku a věděla jsem, že alespoň triko budu mít suché :)

 A protože jsem všechno dokumentovala já, tak jsem zastihla alespoň Šula.

"Bylo to, jako bych stál na místě a nikam se nehýbal, jak se ta voda proti mně valila" shodovali se oba chlapci z týmů #hlavneprezabavu a #hlavnenapohodu . Hlavní bylo, že oba ten nekonečný kopec s vervou vyběhli a štafetový kolík předali dál směrem do Bratislavy. Teď už se opravdu začínalo ukazovat sluníčko a mně stoupá naděje vidiny uschlých bot.

A když postupně všech 6 členů naší posádky doběhlo svůj první úsek, začali jsme řešit, kam si skočíme po cestě na jídlo. Neměli jsme tolik času, protože v druhém autě bylo pouze 5 běžců a tudíž se nám zkrátila "rekonvalescenční tříhodinka." 70% naší stravy zajistilo UGO a Life Food, a i přestože vitamínů a výživy jsme měli dostatek, naše těla volala po teplém jídle (čti polévka, pizza a těstoviny). Rychle jsme se tedy nadlábli a chvilku spočli, abychom se mohli posunout na 11. předávku, kde jsem měla opět dostat štafetový kolík a vběhnout do noci.

Během naší večeře jsme se snažili o sto šest, aby nám oblečení a boty uschly..

Pokud mé běžecké články čtete již delší dobou, víte, že je téměř pravidlem situace, kdy mě potká krize na trati. A tady tomu nebylo jinak. Blížila se 22. hod, já se pomalu připravovala, dojídala energy tyčinku a pila a pila vodu. Čekal mě totiž úsek, na kterém se běžec ani jednou nepotká se svým autem a tím pádem je odkázán sám na sebe. 8 km - to v pohodě zvládnu bez vody. Na pátém kilometru bude kopec, pak dolů a jsem na předávce. Oukej, trať si pamatuju. Janko mi předává reflexní pásku coby štafetový kolík a já vybíhám.

 Kousek ještě městečkem, pak se ale trať stočí doprava, mimo pouliční světla, mimo domy, přímo mezi stromy a husto-hustou tmu.. Jen já a má čelovka. Všude kolem ticho. Slyším jen své kroky a sem tam zvuk blížícího se medvěda v mé mysli (asi týden před závodem jsem na internetu četla, že u nás v Beskydech máme opět medvědy, a tak mě nenapadlo nic jiného, než ty medvědy hledat i tady pod Tatrama). Kromě soustředění se na medvědy jsem musela taky dávat pozor pod nohy. Trať totiž vedla lesní cestou, která je plná výmolů ideálních na vymknutí kotníku. Zezadu slyším fuňění, ale na medvěda je dosti slabé (ne, že bych už někdy měla tu čest se s ním potkat, ale tuším, jak funí slon a z toho odvádím hlasitost medvědího funění). Žena zralé třicítky mě předbíhá. "No jistěěě, té se to běží, po celém dni lenošení má před sebou první úsek a je plná energie" Za pár minut už jen vidím blikačku v dáli přede mnou. Vbíháme do malého městečka a přede mnou se objevuje kolmá ulice směrem nahoru. Oukej, to je v pohodě. V dáli přede mnou slyším místní klub. Sobota, jedenáct večer a lidé se baví. Jen my, blázni, kteří nezůstali doma, tady běháme a hoří nám plíce. Cesta přede mnou se stáčí opět do lesa. Opět mě předbíhá naspeedovaný první běžec. A já jen matně vidím, jak ty blikačky přede mnou jdou stále blíže k nebi. (Což o to, že nevidím do dálky, ale ta světla prostě nejde přehlédnout!) Člověk by si myslel, že běžet v noci je výhoda, protože nevidí ten kopec, ovšem nezapomínejme na povinnou výbavu běžce po 19.hod. Tudíž všechno to utrpení bylo stále přede mnou a stále na očích. Odběhnutou příčnou ulicí to bohužel nekončilo...

Po několika minutách temného běhu lapu po dechu jako vánoční kapr na stole, jazyk mám až na triku, raději se nedívám před sebe na stále stoupající světlušky a v hlavě mám opravdu parádní myšlenky. Medvěda jsem nechala v Tatrách a tentokrát přišel čas na důležitější věci. Tak co třeba si schválně podvrtnout kotník, abych už dále nemusela běžet, abych už nemusela běžet ani ten třetí úsek a aby už byl prostě konec?! Ty výmoly k tomu prostě vybízejí! Jenomže problém byl v tom, že jsem v tom lese byla sama. Jen já, čelovka, blikačka, Garmin a štafetový kolík. Telefon byl samozřejmě v autě společně se zbylými 5 účastníky našeho zájezdu, kteří už mě očekávali na předávce... Tudíž, kdybych si ten kotník podvrtla, tak se nemám jak dostat do cíle, a než by mě kluci našli, tak by dříve přišel určitě ten medvěd z Tater...

"Kluci nemáte náhodou vodu?" ptám se dvou běžců, kteří si onen proklatý táhlý kopec dávají šíleným tempem. "Nemáme, ale už je to za chvíli celé z kopce a bude předávka! Tak makej" Koukám na Garmina a vidím, že jsem se postupně protrápila až k poslednímu 1,5 km. Tak jim budu věřit a zaberu, abych byla na předávce co nejdřív a mohla se konečně napít. Oni měli vážně pravdu. Celou dobu jsme už jen klesali. Vbíhám na předávku a křičím "Mrcinaaaaaa" "tady Ivka, utíkej, ještě 100 metrů, Šulo už je nachystaný" Předáno. Uřícená, zpocená a unavená sedám do auta a nechce se mi věřit, že už to mám za sebou. Takto nepříjemný běh jsem asi ještě neměla. Dusno, tma, medvědi, žízeň , několik kilometrů se táhnoucí kopec a do toho předbíhající blikačky, které běžely ten den poprvé, jsem díkybohu ustála. Ufff.

V této chvíli byly oba týmy #hlavneprezabavu a #hlavnenapohodu průběžně kolem 10. místa z 200. !!!

(pokračování příště...)
A nezapomeňte nás sledovat na Facebooku! :-)