pondělí 9. listopadu 2015

M.R.C.I.N.A. Od Tatier k Dunaju - část 4.


První úsek strmým pádem v naprostém slejváku, podívaná, jak se nad Tatrami blýská, slalom v bahně mezi splavenými větvemi a kamením a spánek pod kostelními zvony. Toto jsou jedny z nezapomenutelných okamžiků štafety Od Tatier k Dunaju. V tuto chvíli mám již za sebou svůj poslední úsek, kde jsem opět zmokla, a zbytek naší posádky se připravuje. Fyzicky už to moc nejde, tak alespoň psychicky.

Pokud jsem si ráno o šesté a za deště říkala, že má rovná desítka po místní komunikaci je nuda, tak jde poznat, že jsem v tomto závodě nováček. Ty další úseky, které na nás čekaly na jihu Slovenska, byly otřesné. Několikakilometrová rovina, bez jediné zákruty a počasí samozřejmě jižanské – tudíž třicítky ve stínu, který by zde ovšem běžec pohledal! Více než kde jinde začíná hrát velkou roli tým a podpora týmu, který zastavuje každý druhý kilometr a podává svému běžci vodu. (Tedy jen v případě, že zbytek týmu není v Tescu a nenakupuje brambůrky běžci, který o těch extra vroubkovaných snil v dobách, kdy mu bylo fajn, měl myšlenky na jídlo a zrovna nevysychal na placičku na svém úseku :-D.

Někteří platí těžké vstupné, aby viděli zpocená uřícená těla třeba v ringu, nebo na hasičských soutěžích (alespoň v Sexu ve městě holky opustily Manhattan, aby je viděly JJ). Tady se stačilo postavit podél trati s vodou a ještě jste si vysloužili úsměv J.

Opravdu jeden velký respekt všem těmto běžcům, kteří ty nekonečné parné úseky s vervou doběhli a byli schopni předat štafetu dále směrem k Bratislavě.

A pokud jsem v předchozím článku psala o božské maně, tak jsem opět předběhla. Ta pravá božská mana nás teprve čekala. Božská Andy, Kita a Honza nám přichystali piknik přímo u trati, na paloučku ve stínu, s lednicí plnou alko i nealko nápojů, s kufrem auta plných dobrot (čti domácí buchty, chleby v županu, toasty, mini pizzy, ovoce a zelenina, čokoládky). Zde jsme se potkali s prvním autem druhého týmu, který se už stihl vrátit z Tesca a někde na šestém kilometru odchytit Mahlavečka (ano, opět si to chlapec vyžral – tentokrát místo bahna a vody to bylo sluníčko a teplo) a zabránit tak kolapsu. Společně jsme tak zakotvili a povzbuzovali okolní běžce (a možná i tak trochu prudili týmová auta, která kolem nás projížděla na předávku 500 metrů vzdálenou).

A jak už to tak bývá – vše má svůj konec. Ten náš byl na 9. a 17. místě ze 131 týmů v naší kategorii J. Další úžasná akce za námi a teď se můžeme už jen těšit, co nás čeká a nemine v roce 2016.


Díky vám všem z týmů #hlavnenapohodu a #hlavneprezabavu ! Bylo to s vámi super!